Soulfiction - příběhy duše

Na hranici světů, v horizontu událostí viděl jsem světlo. Přišel jsem blíže k temnotě a uzřel, že ona je plná barev.

Sophia, byť to jméno je nepřesné, ale jiné zatím nemáme, je jedním z prvotních paprsků stvořitele (monád, androgynních aspektů, které nesou základní nehmotné ideje - Pravdu, Ticho...). Sofie chtěla znovu po čase splynout se svým Původcem, zaslepena naivní mladou láskou a nezkrocenou vášní, jež v těchto rovinách dosud neexistovala a pro níž se stala celým Nebem Tou Nepochopenou, se namísto k jeho Celistvosti v podlehnutí Jeho odlesku, který se zrcadlil v oceánu dolního světa, vydala do nekonečné prázdnoty potenciálů. Když rozpoznala svou iluzi, už nebylo možné se vrátit, byla uvězněna v chaosu své vlastní nezkrocené tvořivosti. V touze po návratu v bolestech zrodila syna lásky, ten však znovu vstoupil do Celistvosti a zanechal ji osamocenou v dolním světě. Od té doby bez ohledu na míru Lásky se každá žena ve vztahu s mužem cítí v části své duše opuštěná. Ostatně to se odrazilo i ve vztahu Jeshui a Magdalény, ani ti tuto prvotní bolest nebyli schopni překonat a svým způsobem tento archetypální příběh jen zopakovali. V poryvech opuštěné Sofiiny duše vznikaly mnohé emoce - synové chaosu, děti z její nevědomosti, stvořené bez světla vědomí, které v oceánu prázdnoty vytvořily elementární svět, v němž tak její nevědomost rodila ve své pýše další a další nevědomost. To byl prvotní hřích - obcování nevědomosti s nevědomostí, pravý význam zakázaného incestu, jež ne-tvoří, tedy z-netvoř-uje realitu. 
Pohled na zoufalý svět naplnil Sofii lítostí a rozhodla se mu pomáhat, a tak se stala duší tohoto světa. Tak se zrodil koncept duše. Matka pečující o své znetvořené dítě, jež si není vědomo svých marných činů. Pláč této Soucitné stoupal vzhůru k Celistvosti a její syn z pravé lásky připravil vše pro spásu své matky od Prázdnoty. Sofie tak v dolním světě odžila mnohé bolesti, které jí však daly moudrost, jež nikdo v horních světech neměl. Sofie se konečně stala Tou Pochopenou, která přinesla Nebi dar Vyšší Vášně, díky němuž bylo možno vystoupit z Nehybnosti. Nakonec Sofii bylo dáno se navrátit k Celistvosti, ale těsně před branami se ohlédla a uviděla nejen své znetvořené děti, ale i ty, které byly jasnou jiskrou jejího vědomí, v tu chvíli věděla, že tento svět nemůže opustit, rozdělila svou podstatu vedví - jedna se navrátila k Celistvosti a druhá jako Soucitná zůstala bdít nad tímto světem, aby jej chránila před Nímž, jenž nechce dospět...
Soucitná stojí v pozadí všech archetypů bohyně, není ani jedním z nich, a přesto je v každém z nich jako lék na jejich vlastní bolesti zrozené v nevědomých činech... A tak se gnostická tradice nemýlí, když označuje Sofii jako analogii lidské duše, ale zároveň aspekt stvořitele. Sofie je součástí trinity energetického systému spolu s kristovskou energií a Duchem.
Koncept duše, jak jej známe, není součástí všech stvořených světů. Dalo by se říct, že duše je čistě pozemská záležitost, vytváří most mezi světy a jako taková se rozpouští v oceánu vědomí, dosáhne-li člověk stavu milosti. V té chvíli jedna část navždy už setrvává ve stavu Celistvosti a druhá se stává Soucitnou, která na sebe bere břímě naší společné bolesti a spolu s duší tohoto světa léčí rány nevědomí... Takto je hmota očištěna od prvotního hříchu a děti těchto rodů jsou skutečnými dětmi ráje...
(více na toto téma, dá-li Celistvost, rozepíšu v připravované knize)

Kněží matriarchálních kultů se v extázi při obřadech často sami kastrovali, zbavovali se svého mužství na počest bohyně, která vládne nad životem. Příp. toto vykonávaly kněžky v extázi. Tyto pohanské kulty pak byly zatlačené židovstvím a křesťanstvím, které se snažily světu dát řád, potlačit iracionalitu, vše nepoddajné, divoké, divošské. A s nimi zmizela i jedna část našich kořenů... Dnes žijeme v jangovém světě. Ale člověk je pořád ten samý tvor, v němž se mísí racionalita s iracionalitou, rozum s nevysvětlitelnou touhou se obětovat pro něco vyššího, nedefinovatelného. Čistá iracionalita je aspektem nesmrtelné duše, něčeho, co se nedá ani pochopit, ani vysvětlit, něčeho, co se dá jedině prožít, a je to tak silné, že nás to vhání do zkušeností, o nichž se rozum domnívá, že jsou projevem šílenství. Avšak duše ví...

Pokusy sil, které se cítí nadřazené člověku, potlačit tento prvek – vytvořit kultivovaného poddajného humanoida, který by sloužil sebeukájecím hrátkám a pokusům – jsou zaznamenány mnohými způsoby. Kmen Hopiů má legendu o trojitém zničení světa (ohněm, ledem, vodou). Podle ní byli oblíbenci bohů, vyvolení, zavedení do míst, kde kataklyzmata přežili – v kontextu zásahů egobožstev Anu a jim podobných do vývoje lidstva se naskýtá otázka – Kdo byli ti vyvolení? Asi to nebyli ti nejpokornější a nejmorálnější z lidí. 

-----------------------------------

Soleia Kieerra´ch, příběh lásky

Začaly se šířit zvěsti, že voda všechno spláchne. Možná to bude dobře, tento svět není zdravý. I když se na ulicích začali objevovat proroci, obyčejní lidé tomu nedávali pozornost, měli příliš starostí vyhýbat se každodenní hrozbě smrti. Ať šlo o hlad, či zbraň pouličních hlídek, které lidi z nižších kast zabíjely jen tak z dlouhé chvíle. Velitelé to přehlíželi, "vyřádění" žoldáci totiž nikdy nevyžadovali zvýšení odměny. Vydali jsme se do hor, skupinu elitních jedinců (politiků, byznysmenů, genetiků atp.) tehdejší společnosti vedl kněz nemesiánského[1] řádu. Jedině on měl souřadnice jeskyní, které budou uchráněny. Táhla jsem se vzadu skupiny, z jejich škodolibého nadšení se mi dělalo špatně, nemohla jsem se zbavit špatného svědomí za všechny ty lidi tam dole. Snažila jsem se je tajně informovat, ale považovali mě za blázna. Moje rodina mě zavrhla už dávno, řekli, že přidáním se k řádu jsem se upsala ďáblu, nechápali, že jsem to udělala, abych něco změnila, abych zmírnila dopady. Svou svatbou s generálem jsem zachránila život svému otci a mnohým dalším, jenže to oni neviděli. Ale teď, když už nebude pro koho bojovat, proč bych měla pokračovat? To je otázka, které se nemohu zbavit... 

Zastavili jsme se v podhorském penzionu, halasně se oslavovalo. Když se všichni zvedli, zůstala jsem sedět, bylo rozhodnuto. Chvíli na mě koukali, ale většina to podvědomě očekávala a vlastně v to doufala – připomínala jsem jim poslední zbytky jejich lidskosti, znala jsem jejich nejčernější skutky. Kdykoliv se na mě podívali, cítili své vlastní trýznivé svědomí. Kněz se mi zeptal, jestli jsem obeznámena se všemi následky. Řekla jsem, že ano. Za žádných okolností bych nemohla žít ve světě, kde nebude jediná čistá duše, za kterou bych se postavila... Jaký svět oni spolu vytvoří? Prohlídl si mě podezíravým pohrdlivým pohledem a beze slova prošel dveřmi hostince. Někteří se ani neobtěžovali skrýt svou radost. Generál Noe si oddychl, ani se neohlédl… se mnou zemřou všechna jeho tajemství. I to největší, které se ukrývalo v mé děloze. Plod života tvého, Matko. 

Nikdy by se nedozvěděl, že to dítě není jeho, mylně se domníval, že je výsledkem mnohých znásilňování, kterých se na mě dopustil. Snažil se, abych potratila, dokonce mi jednou v noci vrazil dýku do břicha. Nemohl si dovolit, aby řád zjistil, že má sexuální kontakt se svou ženou, ba co víc, že jeho žena v sobě nese přirozený život. Za to byl trest smrti a zamrazení vědomí do matrixu Nicoty. Ani nevím, co by se mnou udělali, kdyby zjistili, že se jedná o plod lásky...

Děti se dnes můžou rodit jedině uměle, vytváří si tak jedince bez vlastní vůle, neschopné stát se aktivním aktérem vlastního života, neboť neprošli přirozeným procesem zrození, který člověku dá sílu postavit se všem výzvám života. Práce s životní silou byla prohlášena za projev uctívání Bohyně, jediné z Bohů, která se postavila na stranu lidstva. Prohlásili praktikování za zločin, paradoxně proti lidskosti. Využili exemplárních příkladů (které zřejmě sami zinscenovali), kdy byla zneužita jen jednosměrná podoba – síla z nebes posilující zlovolné manipulativní síly mysli či síla ze země vyvolávající pudovost a zvířeckost – oba extrémy vyvolávají v těle nepřirozený hormon, který byl člověku uměle implantován do DNA. Je to jejich pojistka. Drží člověka v šachu, nemůžu nahoru, ani dolu. Zároveň tím vyvolali strach z životní síly. Řekli, že takové pokusy vždy končí smrtí či věčným zatracením. Jenže vše je vždycky trochu jinak, než říkají – bohyně učí, že aby byl tento hadí jed překonán, aby jej tělo přestalo produkovat, musí dojít ke sloučení poškození protichůdných vláken DNA (tedy "narovnání páteře"), nelze před tímto aspektem zavírat oči, musí být vyvolán dvojakým způsobem, ze země i z nebes, do těla a zde zpracován - právě střet těchto protichůdných sil je ale tenkou hranicí mezi šílenstvím a osvobozením duše.

Takže cílem rituálů NIKDY nebyla síla jako taková, ale její transcendence skrze portál srdce. Rituál aktivace kundaliny shakti nebyl špatný či dobrý, ale ukázal deformovanou podstatu lidské duše, v nejvyšším zasvěcení nás předvedl před nejtěžší zkoušku – ZDA podlehneme opojení chladnou mocí, pocitu nadřazenosti či pudovosti, kterou v nás dokáže probudit a která pochází z implantované DNA rodu Anu - implantát vytváří pečeť v osmé čakře, která se nachází nad hlavou člověka, pečeť je jako zvířecí známka - prohlašuje člověka za majetek konkrétního božstva. Já jsem patřila Bohyni, ale ona nám všem dala svobodu. NEBO – zda zažehneme v sobě jiskru prapůvodního plamene matky Tiamat, a tím překonáme samotný koncept hadí síly – od toho okamžiku had neexistuje, žádná rozštěpenost, žádná dualita, žádné dělení, a tedy žádný strach, se kterým je možno manipulovat - svobodná vůle duše je obnovena, pečeť rozlomena, dochází k napojení na přirozený zdroj. Prapůvodní plamen zruší pouto člověka k falešnému zdroji jejich černého slunce a navrátí jej na cestu individuálního osudu, který je v souladu se službou celku. A to si samozřejmě nemohli dovolit… 

Obrátila jsem obličej k nebesům a prosila nejvyšší lásku, aby mi dala znamení. Vydala jsem se do hor, když na mou tvář začaly dopadat první kapky a ze země začaly vytékat první prameny… Zvolila jsem smrtelnost, čímž jsem se stala nesmrtelnou. Hvězdou na nebi… Bylo nás víc, láska s námi měla své plány...


Tak tanči, člověče, tanči... tento tanec smrti a šílenství, neboť to jediné ti dá nesmrtelnost, osvobodí tě od pout tohoto světa forem... Tanči na počest těch, kteří svou krví a zoufalstvím vyšlapali ti cestu do nebes...



[1] V současnosti se jedná o židovská hnutí, která stojí v opozici proti mesiánskému judaismu, což je synkretické náboženství propojující křesťanství a židovství, jehož členové jsou věřící, kteří se považují za židy, ale přijali učení Krista.

Poprvé jsem ve snu zabila. Nikdy dřív se to nestalo, mám za sebou deseti tisíce snů a vždy jsem nějak unikla před hrozbou, aniž bych někomu vzala život, ale tady - tady jsem zabila, a nejen jednou, rovnou dvacetkrát - bylo to buď to, nebo zemřít dvacetkrát znásilněná. Vím, že jsem v jiných světech zabíjela, ale nikdy jsem tohle své jiné já neprožila se vším všudy, vědět a prožít je něco jiného. 
Začala válka a lidští supi se slétali na mršinu, odmítla jsem být tou mršinou. Potřebovala jsem si na pár hodin odpočinout, utíkala jsem mimo válečnou zónu, tady už pro mě nic nebylo, kolektivní duch se rozhodl pro válku, tady už já nic nezmůžu, můj úkol skončil. Chtěla jsem vstát před svítáním, ale probudila jsem se a slunce bylo už pod obzorem, zahlédla jsem skupinku kočovníků sbíhající se ke svému každodennímu řádění v ulicích, přikrčila jsem se do stínu, ale jeden z nich mě zahlídl a zvolal: "Pánové, pojďme se před tím ještě trochu pobavit." Jejich bělma se zaleskla ve tmě, jak všichni upřeli zrak směrem ke mně a krok po kroku se blížili, jako lovci ke zraněné srnce. Jenže já nejsem zraněná srnka! Pomalu jsem sáhla pod deku pro mačetu schovanou přesně pro tyhle situace, nepřemýšlela jsem, věděla jsem, že jiné cesty není, že z tohohle se prostě budu muset prosekat. Jsem příliš daleko od Zdroje a zatížená vinou na to, abych byla schopná své vědomí povznést do úrovně, kde budu již jen smířeným pozorovatelem tohohle děsivého příběhu, ve kterém zemřu. Byla to v podstatě volba mezi programem viny či oběti.
Po těch násilnících zůstal jeden malý chlapeček, už jsem se s ním setkala jednou, pozorovala jsem jej v ulicích, občas na něj trochu dohlížela, sledovala, jak pro něj bylo obtížné žít se svým klanem - chtěl být dobrý, ale oni ho v rámci rodinného programu boje o přežití nutili vykonávat činnosti, které zabíjeli jeho jemnou duši. Jen tam stál a díval se na mrtvá těla svých bratrů, pak se podíval na mě a v očích měl: "Jsi zodpovědná za to, co k sobě připoutáš." Očima jsem sklouzla na své zakrvácené ruce a mačetu, ze které ještě stékala krev, a obrátila jsem na něj tázavý pohled, mírně jsem nadzvedla obočí s nevyslovenou otázkou: "Tohle chceš?" Jeho srdce mi řeklo - krev jako krev, ty jsi spravedlivá.
"Jdu na jih, tady začíná válka a lepší už to nebude. Jestli chceš, můžeš jít se mnou."
"Šel bych, ale já potřebuju rodinu, a ty žádnou nemáš."
"Mám," chvíli jsem mlčela, "jen jsem o ní nikdy nemluvila."
...
Hladina jezera byla průzračně azurová, slunce svítilo, jakoby se to předtím nikdy nestalo, ležela opřená o lokty na kamenité pláži u domku, z něhož se ozýval smích postarší ženy a několika malých dětí. Zvedla ke mně zrak, aniž by naklonila hlavu, mírně se jí pozvedl koutek do úsměvu, který říkal: "Já to věděla." Pak zaklonila hlavu tak, že se dívala na dům vzhůru nohama, takhle ladná dokázala být snad jen má sestra, na dlouhou dobu jsem zapomněla, že lze vyzařovat takovým způsobem, tam, odkud se vracím, tohle nebylo, a zavolala: "Mami, ... vrátila se." Postarší žena vyšla na terasu a nenápadně se jí zaleskl koutek oka, podívala se na malého kluka vedle mě a přišoupla beze slov k jídelnímu stolu další židli. Byli připraveni dát veškerou svou lásku a pochopení dvěma pošramoceným duším, ostatně právě proto zůstali v téhle oáze klidu a míru. 
Jakoby se to předtím nikdy nestalo.

Dva z ráje vyšli, dva se do něj navrátí a budou Jedním. On měl mnoho jmen a ona měla mnoho tváří. Když mu jí vyrvali z náručí a rozdělili je něčím horším než smrt, on zapomněl a ona věky bloudila věříc, že bude nalezena. To bloudění ji změnilo. Stala se šílenou. Když se potkali, on jí nepoznal, ona nepoznala jeho. Bojovali. Někdy proti sobě. Někdy spolu proti všem. Tisíce a tisíce let. Znovu a znovu se setkávali a ta dávná netušená vzpomínka byla tím víc trýznivá, čím víc jim připomínala, jak moc jsou ztraceni. Kruh, ze kterého nešlo vystoupit. Čím více byli spolu, tím více to bolelo. A když spolu nebyli, jejich šílenství rostlo.

Až to šílenství začalo být opojné, se všemi těmi náhražkami za lásku, i ta vzpomínka se vytratila. A tak se stalo, že v jeho světě Ona nikdy neexistovala. A v jejím světě On nikdy nebyl skutečným. Jako sen, který sní už jen tichá duše. A pramen lásky vysychal a jednoho dne ho už nebylo čím nahradit. Ona padla na úplné dno. A když přišel a chtěl znovu bojovat, chvíli bojovala, ale jako by tím zabíjela sama sebe. A pak už se nebránila, už nic nevracela. Neměla nic, čím by ho oslnila, žádná pozlátka, žádnou zářivou osobnost, byla prázdná a děsivě nestabilní - jako černá díra před zhroucením. A to byla ta změna, která znamenala obrat. Už neměla perlové náhrdelníky a honosné šaty, nebyla ani uznávaná válečnice, neovládala žádnou temnou magii, nevládla exotickým koloniím, nemanipulovala mocnými tohoto světa, na jejím účtě nebyly žádné cifry, nevlastnila celá města, žádní muži ji neleželi u nohou, žádné ženy ji neuctívali... A čím více jí dával najevo, jak je ubohá, tím více byla u boha a už netoužila po ničem jiném než Souladu. A čím více ji neviděl, tím více toužila uzřít sama sebe. Svět již nebyl jejím hřištěm, vydala se do hlubin své Duše.



On jí stále nepoznával, v očích měl jen šílenství tohoto světa a přes něj už nic jiného nemohl vidět. Ona pocítila jeho strach a dotkla se jeho duše. A vzpomínka se vrátila a začala ji měnit. Pro něj. Ona mu nemá co nabídnout ve vnějším světě, ale je jeho duší a je ochotná vyčkat třeba další tisíce let, až se rozhodne ji spatřit. Ona si je vědoma toho, že musí nalézt všechnu svou sílu a víru, aby začala zářit a v té temnotě kolem, On ji bude moci spatřit, Bůh mu pošeptá její jméno a on si vzpomene. A ta vzpomínka je povede Domů. A do té doby - ona ví pro co roste a sílí a to jí dá víru v lásku a boha a schopnosti činu.

Ona nevěděla, že si ji také pamatuje, hledá ji - po celém světě, celé eony let - je zoufalý a vlastně všechno, co kdy dělal, bylo buď aby ji našel, nebo aby zapomněl - podle míry jeho víry a zoufalství. A tváří v tvář jejímu šílenství ji nikdy nemohl vidět. Ale to se mění... ona už prosvítá pod povrchem a on si toho je vědom a šepot tohoto světa šeptá píseň Návratu.

A čeká je dlouhá cesta, protože v jejich duši je uloženo mnoho bolestí. Budou stále pokoušeni sklouznout do starých kolejí, ale chtějí-li dojít na jiné místo, musí jít jinými cestami. A možná pak - pak si vzpomenou, kým byli ještě před tím, než přijali býti Leviathanem a Lilith, a příběh se začne psát o prvních řádků.





"Nikdo si těch náznaků nevšiml. Jak by mohli, většina z nich ještě A-program nikdy neprožila, nebo bylo jejich vědomí pro neúspěšný sběr informací plně restartováno jako slepá evoluční větev a celé si to jedou znovu, jen v jiném hologramu. Postavičky na šachovnici, co nevidí ty vzory kolem, neslyší tóny, co tvoří jejich svět. Závidím jim? Nevím... Asi. Někdy.

Ten muž prošel kolem skleněné výlohy, ale ve skle se neodrážel žádný odraz. To byl první posel budoucích událostí. Logický paradox systému, narušení zákonů fyzikálního světa. Moje vědomí se aktivovalo a přijalo pokyny a časový rámec. Míza stromu života živícího tento svět vysychá a matrice se postupně začne hroutit, systém upadne do chaosu a rozpadu. Chvíli to bude vypadat, že by se s tím i dalo něco dělat, ale chaos bude narůstat spolu s rebélií a bude konzumovat jednu duši po druhé - je neuvěřitelné, co se z některých lidí stane, když si uvědomí, že soudný den přichází. Namísto, aby se snažili obsáhnout smíření a chránit svou duši před zběsilostí umírajícího světa, namísto, aby se obrátili k tomu, co je v nich nekonečné a nesmrtelné, jejich lpění na hmotě a fyzickém těle dosáhne vrcholu. Aspoň to pak člověku...," na chvíli se ve svém vyprávění zastaví a lehce jí při tom cukne koutek, jakoby se chtěla pousmát, ale v poslední chvíli si to rozmyslela, "Aspoň to jednomu pak není tolik líto, že to končí. Jsem pro to špatná? Nevím, ...ale stejně se Stvořitel na mě vždycky obrátí, protože slyším zpěv celopohybu, neustále probíhající proměny podstaty věcí. 

A proto vím, kam šlápnout, abych přežila, když zemská mřížka začne selhávat. Vidím výsledky svých voleb, ty paralelní světy ve snech stvořitele. V okamžiku volby jsem již všechny možnosti prožila v bezčasí.

Vedle rebelantů se objeví další typ lidí - těch čekající na spásu, jejich ruce vztažené k nebi jsou k pláči, jejich víra je víra strachu a jejich Bůh je falešná modla. Jen další astrální koncept. Nakonec jsou to nevěřící Tomášové, jejichž duše se propadnou do nižších světů, protože nic, ale vůbec nic nepochopili. Ani těm nelze pomoci. Vím, že bych měla cítit soucit, ale já ho necítím. Beru to tak, jak to je. Nepovedený program, co potřebuje restartovat. Naučil nás zas o trochu více než předtím.

Přitom vždy šlo hlavně o tohle - na konci dní neztratit sám sebe.

To dítě rozlilo flašku. Nikdo si nevšiml, že ta voda teče do kopce. Nevšimli si dokonce ani, že nebe je jiné a Slunce svítí jiným světlem. Když na jabloních vyrostly třešně a kopretiny plodily místo semínek mouchy, lidé se začali ptát. Když v kvadrantech zimy začal tát sníh a v tropických oblastech mrzlo a když se začaly náhle ztrácet různé předměty a zjevovaly se na jiných místech, objevili se v ulicích proroci hlásající o brzkém příchodu spasitele, zatímco mocní tohoto světa vymýšleli velmi zajímavé story, aby co nejvíce duší dál spalo - tu budou zaskočeni rychlostí událostí a ze strachu se uploadujou do náhradního stínového matrixu založeném nadále na moci a ovládání, kde půjdou ještě dál za hranice poznání.

Když se začaly samovolně teleportovat větší objekty a lidé umírali. Auta, domy, dokonce i hory se zhmotňovaly na nečekaných místech a pohlcovaly všechno, co jim stálo v cestě. Program apokalypsa se spustil naplno a s ním i má mise: "Shromáždíš pět duší, provedeš je bezpečně cestami skrze tento umírající svět a dostaneš je do posledního stabilního místa v této části galaxie, kde budete spolu s dalšími skupinami z jiných kontinentů povzneseni do přechodné stanice, kde budete čekat na stvoření nového domova, založeném na výsledném obsahu informací, které jste posbírali v tomto světě."

Já nevím, odkud ty pokyny vychází, nevím, jakému sloužím účelu, ale vím, že nesloužit tomu, co vychází zevnitř, znamená něco horšího než smrt - věčné bytí v temnotě zatracení. 

Kdo ví, po kolikáté jedeme tenhle A-program. Kolikrát jsme tu byli? Vždycky zapomenou a vždycky ho spustí. Nepoučitelní. Musí nastat restart, jinak by to ovlivnilo rovnováhu celého našeho organismu. Dokonce i na Gaie lidé chápou, že hnijící ruka potřebuje být amputována, chce-li ten, jehož je součástí, přežít.

Všechno bouřilo, z kohoutků tekla voda, auta sama startovala, domy měnily barvy, reality se překrývali, astrál problikával a stával se hmotným, hmotné se stávalo astrálním, hranice mezi vrstvami se rozpadaly, lidé pohlceni sociálním programem (to jsou ti, jejichž duše je plně pohlcena matrixem - jsou součástí tohoto světa a s ním i zaniknou, jsou to jen mluvící kulisy), zvířata páchají sebevraždu ... to zhmotněné šílenství. A já věděla přesně kam kdo má z naší skupiny šlápnout, aby na něj nespadl padající balkón, nepřejel ho náhle se objevený vlak řítící se stokilometrovou rychlostí...

Jaktože v tom nemám žádné emoce? Asi by mě rozptylovaly... ale připadám si tak ne-lidská. Jak může bůh využívat k tak posvátnému úkolu využívat někoho tak... Posel boží, tak mě nazývají členové tajných řádů, v zoufalství mi nabízejí své hmotné statky nashromážděné během stovek svých životů, nabízejí i svou duši, ... mohla bych je mít v područí, čerpat z nich životní sílu... ale k čemu by mi to bylo? Tenhle časoprostor je učiněný ráj pro parazitické bytosti. Mnoho duší podlehne tlaku událostí a upíše se k velmi nevýhodným dohodám, které je budou ovlivňovat ve všech dalších realitách. 

Kolem probíhala hrůzovláda chaosu, mohlo by být zajímavé to pozorovat, rozebírat jednotlivé příběhy, ostatně tady se realita štěpí a všechny příběhy poběží svým vlastním směrem v podobě myšlenkových realit. To Vám povím třeba zas příště."

Oči se jí zakalily a jakoby ten, kdo v ní žil, kamsi odešel. Po několika minutách dodala: "Chápejte, nemohla jsem je tam nechat. Vím, že jich mělo být pět, ale já nemohla. Prostě nemohla jsem odejít bez něj a bez ní." Dálkami zamlžené oči se podívaly na osobu sedící v křesle naproti, jakoby čekala na odpuštění. Žena postaršího věku mlčela, pomalu vstala a podala jí lísteček: "Léky si vyzvedněte u sestry v sektoru B, to bude pro dnešek vše."

Trinity seděla u okna, její kamarád Elhiÿas se kýval na židli dopředu a dozadu. Věděla jsem, že ohrožuju celý Jeho plán, cítila jsem, jak mě má vlastní osobní vůle rozežírá zevnitř, ale já nemohla jinak, ty to chápeš, viď?" Elhiÿas jí vyslal telepatickou myšlenku: "Ale co když i s tím Stvořitel počítal? Co když těch duší bylo už od počátku sedm?" Trinity se zamyslela a zdálo se, že dostala rozhřešení, na které čekala. Je to snad poslední důkaz, že i já mám v sobě cosi lidského? pomyslela si.

Malá velká moudra z PC her - svět Final Fantasy

Počítačové hry mají obdobnou úlohu jako filmy - pomáhají odžívat emoce uložené v nejzazších koutech duše, která je součástí netušených světů, v nichž zároveň s touto hlavní realitou pobýváme, tvoříme (zastarale se tomu říká "minulé životy", tenhle pojem ale vymizí s poslední generací nyní žijících léčitelů, noví průvodci jej už používat nebudou, protože by se ve světle vědeckých a duchovních objevů akorát tak zesměšnili a zdiskreditovali.).

Hry nás učí o souvislostech a příběhové RPG člověka zavedou do zcela komplexních světů a jedinečných osudů - skutečnou hodnotu ovšem získávají až tehdy, dokážeme-li si jejich poselství přeložit pro své každodenní konání a neslouží nám jen jako únik z reality, která se z této perspektivy může jevit jako nezajímavá. Pak může být počítačová hra dalším zdrojem sebepoznání.

Final fantasy je kultovní záležitost a stejně jako James Cameron či Tolkien i tady tvůrci popisují jednu z realit velké skupiny duší. Jeden z prvních dílů je dokonce výslovně věnován těm, kteří jsou zde na Zemi a zároveň i v tomto paralelním umírajícím světě. Před deseti lety jsem to nechápala. Dnes je to jiné, vidím obrazce, které dávají dokonalý smysl, jenže to nelze dát do slov. Brány jsou otevřené a Pravda proudí do lidí všemi způsoby, a tak i tahle hra je nadupaná velkolepými odkazy - válka mezi bohyní Cosmos a bohem Chaos, který před staletími ukradl třináctou hodinu a způsobil tak počátek rozpadu, který se současnou dobou akceleruje. Co slovo, to perla... 

Jak jsem se dostala k počítačovým hrám? Před dvanácti lety jsem potkala dívku, která byla velmi specifická, ona Final Fantasy a mnoho dalšího prožívala doslova uvnitř sebe. Oni (protože v jednom těle bylo mnoho perspektiv vědomí spojených nejen se světem FF, ale mnoha dalšími) mi zůstali v srdci velmi hluboko zakořeněni. I když mi červík v mysli hlodal, nikdy jsem proti její realitě neprotestovala, ona to prožívala až na dřeň, takže pro ní to skutečnost byla. V jejích příbězích nebyla jediná nesrovnalost. A i kdyby - i my sami, když vyprávíme příběhy svého života, ne vždy jsme úplně přesní.

O víkendu se mi zdál další sen zobrazující příběh duše. Jestli mojí vlastní, tím už se nezabývám, protože tady už to nějak splývá s tím Vším. Když jsem včera hledala fotky k úplně jinému tématu, jedna fotografie mě zaujala, našla jsem si, že je z 13. Final Fantasy - Lightning returns. Pustila jsem si začátek sestřihů a celá úvodní zápletka odpovídá mému víkendovému snu. Legrační je (já nevím, jakým jiným slovem bych to popsala), že mnohé scény kopírují sny, které se mi v průběhu života zdály. Díky mé dávné kamarádce vím, že tahle zkušenost je nepřenositelná, tak proč o tom píšu? Protože byste to mohli vědět, protože byste mohli zůstat otevření dalším možnostem, ... protože nikdy totiž nevíte - kdy se takové věci začnou týkat Vás nebo někoho z Vašich bližních. 

Ovšemže je těžké si udržovat vědomí, že žijeme v dokonale naprogramovaném hologramu, když zima je tak chladná a hlad je tak reálný. 

Možná se bojíme, že když se tomu všemu otevřeme, ztratíme půdu pod nohama. Z vlastní zkušenosti můžu říct - že ano, ztratíme. Ale jen do doby, než ji znovu nalezneme.

"Svět se blíží ke konci, že ani Bůh nemůže zabránit Chaosu, aby nepozřel tento umírající prostor, může jen povznést duše a umístit je do světa nového. Mnoho lidí má díky zármutku své srdce v poutech, použiješ-li boží sílu, osvobodíš je a oni se budou moci zrodit v novém světě - a ta síla vzroste, bude živit strom života, který je základem životní síly tohoto světa, to ti dá více času a ty budeš moci zachránit další duše. Ptáš se - proč se snažit, když svět je na konci svých dní? Pokud sílu použiješ pouze pro sebe, Bůh to bude považovat jako tvé selhání. Duše, která zůstane neosvícená, bude ztracena ve věčnosti."

Mám takový pocit, že všichni jsme takový za-ochránci - jde o to dotknout se tolik srdcí, kolik jen jde - svým příkladem, přiloženou rukou k dílu. Fáze nějaké pýchy nebo oběti, duchovního ega, to vše už je díky bohu za námi. A možná tvrdě zní, že se tak trochu hraje na efektivitu - že některým prostě nelze pomoci, protože jsou jako černé díry požírající naší energii - příliš mnoho práce, málo účinku. Že je lepší inspirovat deset těch, kteří jsou ještě ochotni své srdce otevřít, než zachraňovat někoho, kdo má srdce schované pod obrovskou vrstvou ledu.

Z hlediska informačního charakteru (tedy množství informací donesených ke zdroji) jsou tato ledová srdce velkým přínosem, ale dál jejich cesta nepokračuje, je to slepá ulička, bod, ze kterého se vrací zpět automaticky ke zdroji. Tedy část těchto realit se od nás odpojuje a vrací se skrze prázdnotu do obnovy - a s ní i téměř všechny aspekty života, říkám téměř, protože někteří jsou z těchto myšlenkových světů povznášeny do stabilnějších realit, aby pokračovali dál ve vývoji a informačním sběru. Něco na způsob obrázku - berte s rezervou - prostě pro ukázku slepé evoluční linie.

Otázkou zůstává - kdo je ten Bůh a zda to celé není ještě mnohem mystičtější, než se může jevit, a zda člověk opravdu naslouchá boží vůli, nebo jen oddělenému bohu mysli - a zda i s touhle možností Stvořitel náhodou taky nepočítal? Na tom nezáleží, jen je dobré se na vše dívat z mnoha úhlů pohledu.

V roce 2012 jsem sepsala "svůj příběh", který trošku osvětluje multidimenzální bytí duše, později jsem ho ze stránek stáhla, protože lidé jsou stále příliš lapeni v hmotné realitě a bez ohledu na čistotu záměrů, otevřené vědomí čelí útočným křivdám, tak přikládám jen krátký úryvek pro ty, kterých se to týká (kdo by chtěl celý text, může mi napsat email nebo žádost skrze formulář vlevo nahoře): 

V šestnácti se mi začaly vracet sny, díky nimž jsem si vzpomněla na "noční můry" z dětství. Dnes to vnímám, že mi bylo dáno prožít pár let normálním životem, byla to nejpoklidnější léta (ačkoliv si je příliš nepamatuju a nemám tam emoční zapojení - jako bych se dívala na film o někom neznámém). Tedy, pokud by se mne někdo zeptal na nejjasnější vzpomínky z dětství - budou to paradoxně mé noční můry. Říkala jsem tomu noční teror, dnes už vím, že má duše skrze své aspekty takto pracovala v mnohých světech, které by se mohly stát námětem sci-fi scénářů. Na gymplu se vše stupňovalo, najednou jsem se ráno od těch světů nemohla odpojit, jako bych byla zároveň tady i tam, pro mne to byly tehdy pořád jen sny, i když nějaké tušení tam bylo - vybavuje se mi okamžik, kdy říkám kamarádce, že musím spát i 12 hodin denně, protože mám v těch světech hodně práce, to mi bylo tak 16, a tak jsem chodila na trochu jiné "brigády" než moji spolužáci. 

Moje duše nese kvalitu rovnováhy, pravdy, což jsem vnášela do těchto nestabilních světů, za to jsem byla často pronásledována - některým energiím se dařilo proniknout až sem na Zem. Připomíná to trochu film Inception - práce na různých paralelních rovinách nebo cestování časem, jenže stejně tak už pak nevíte, která bije, když se Vám to vymkne z rukou. Setkávala jsem se tam s různými bytostmi - draci, upíři, viccani, zloději myšlenek, velmi vyspělá umělá inteligence.... Uměla jsem si představit orwellovský 1984 ještě dříve, než se mi Orwell dostal do ruky, poznala jsem pravidla světa, kde žijí upíři, o mnoho let dříve, než vznikly filmy jako Blade nebo Underworld.

Z tohoto důvodu vnímám transformaci jako úspěšnou. Po tisících bolestných nocí plných pronásledování a "slepování" nesoudružných částí vesmírů se i v těchto temných koutech univerza cosi proměňuje - skrze zkušenost Člověka a jeho objevování nových rozměrů Lásky. Vibrace lásky doletěla i do takových dálek, a i když s ní tyto bytosti neumí pracovat a je to pro ně až děsivé (nové a neznámé), začíná se nová epocha vesmírné zkušenosti..."


"Největší světlo vytváří nejtmavší stíny." Final Fantasy XIII, Lightning returns

"Dva přátelé, kteří se starají jeden o druhého - to je dost pro záchranu duše." FF XIII

Konec smyčky v příběhu o slepici a vejci

Polibek Nebe a Země. Chvíle, kdy nebeská poezie psaná lidskou rukou může být znovu pochopena.Ticho mezi nádechem a výdechem. Všem válečníkům budiž odpuštěno a z jejich beder bude sňato břemeno, jehož plody nesou další svár, anebo hluboký spánek. Ten příběh psán krví člověka přinese slávu všem duším. Tisíc božích myšlenek, tisíc nebeských poslů, tisíc andělů mohlo sestoupit na Zem připraveno ta břemena rozpustit v lásce boží.

Valhalla plná odvážných, povznesena, již nebude místem lítosti a každá valkýra, ten válečný anděl, se bude moci navrátit Domů, neboť pochopí svou roli a přinese muži rozhřešení. Ano, ona nikdy nebyla ďábelská. Jen nespoutaná. Ta, která viděla za závoj, připadala druhým šílená. Až sama zapomněla, že je vlastně jen vidoucí. A on se jí už nemusí bát, že zná dopředu výsledky všech bitev, neboť i syn člověka začne respektovat dílo boží.

Vyléčený animus se dotkne svobody, toho širého oceánu, a ta Odmítnutá již nebude potřebovat jej věznit. Jakož i sebe sama. Uvolněná energie stvoří onen svět ze snů společné Psýché. Napoj Bože svou mléčnou medovinou své děti, které se domnívají, že jsou ztracené. Oh, ty nepochopené království nebeské... 

Ty, jenž trestáš sám sebe, to není pokora, nýbrž pýcha schovaná v soudu pozemských příběhů, to ty vedeš lidstvo do temných zítřků. Vzpamatuj se, pohlédni Životu do jeho autentické tváře a spatříš Milost. V tom zrcadle uvidíš spásu, kterou pořád hledáš na špatných místech... Tvá spása je v tobě, neboť tvé ruce jsou rukami Ze-mě, tvé srdce je portálem Lásky a tvá mysl je nebeskou branou.

Ona i On v nás potřebují udělat ten krok kupředu v dokonalé souhře. Jako Země a Nebe. Jedině tak skončí příběh, ve kterém není jisté, zda bylo dřív vejce či slepice.Jedině tak bude probuzena důvěra, bez semínka pýchy, soudu, studu či křivdy, které by v budoucnu vyklíčilo v nové příběhy krve o oběti a viníku. Jedině, když už se neohlédneme zpět. Co bylo bylo. Ruku v ruce. Jedno tělo. Sloučení Blíženců. Krok kupředu. Jedině tak.